České země v habsburské monarchii v 17. a 18. století

Vnitřní vývoj habsburské monarchie směřoval v 17. a 18. století k centralizaci státní správy a k osvícenskému absolutismu. V průběhu 18. století se stalo soustátí zemí Koruny české a Uher tzv. reálnou unií. Země Koruny české však ztratily významná území, roku 1635 byly postoupeny Sasku obě Lužice, Horní a Dolní, v roce 1742 Prusku – po prohraných slezských válkách ‒ celé Dolní Slezsko a část Horního Slezska (definitivně od 1763). Zbývající část Slezska (Těšínsko, část Opavska, Krnovska a Nisska), se později začala označovat České nebo Rakouské Slezsko.

Mapa českých zemí z roku 1695, HÚ AV ČR Prohlédnout mapu

Mapa Habsburské monarchie z roku 1747, HÚ AV ČR

Literatura

Hrbek, J.: Evropa a absolutismus v 17. a 18. století (1648 ‒ 1789) . Praha 2012;
Semotanová, E. ‒ Cajthaml, J. a kol.: Akademický atlas českých dějin. Praha 2014, 2. akt. vydání 2016;
Mikulec, J.: České země v letech 1620–1705: od velké války k dlouhému míru. Praha 2016.

Toto dílo podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0

Hranice a území

V historické kartografii a historické geografii jsou území a hranice států a zemí jedním ze základních témat. Historické mapy a atlasy zachycují hranice a hraničení také v souvislosti s tematikou vývoje regionů a regionálních identit. Ve společnosti docházelo a stále dochází ke střetům mezi jednotlivými komunitami, nepřetržitě nové hranice vznikají, aby po čase opět zanikly nebo se proměnily. Hranice provázejí člověka od jeho prvních krůčků na planetě Zemi. Historické a současné hranice pokrývají v myšlených vrstvách celý zemský povrch. Jsou skutečné, myšlené, ale všudypřítomné; nalézají se v prostoru, v dokumentech, mapách a vyobrazeních i v lidské mysli. Tvoří mantinely, jimiž se společnost vymezovala a vymezuje na základě různých idejí, ideologií a zájmových či ovládaných krajin. Po staletí člověk modeloval velikost a tvář „svého“ prostoru, boj o přežití vystřídala touha proniknout do neznámých krajin, osvojit si je, osídlit a kultivovat při jejich maximálním exploatování. Pokud uspěl, ohraničil území, která ovládl, hranicemi skutečnými i mentálními. Odkud až kam? Zněla obvyklá otázka, kterou si lidé kladli v místě svých obydlí, ale i ve vzdálenějším prostoru, jenž dobře znali či teprve poznávali. Odkud až kam se rozkládá kraj, jak ho vnímal bájný praotec Čech? Odsud až tam, odpovídali jeho potomci, rozhodnutí na nová území proniknout, vlastnit je a využít. Hranice byly a jsou nedílnou součástí života společnosti. Pohled na jejich prolínání a překrývání napříč staletími otevírá filozofické úvahy o trvalosti lidských zájmů, cílů a tužeb, o míře oprávněnosti záboru cizích území, o relativitě pojmů „trvalý“ a „stabilní“, „definitivní“ či „navždy“, zejména v souvislosti s ideologiemi totalit. Je však zřejmé, že hranice znamenaly a stále znamenají respektovanou, společensky výraznou civilizační, historickou i geografickou hodnotu, spjatou i s vědomím ochrany a bezpečností hraničeného území.

Eva Semotanová

Podkapitoly:

• Středověk do 12. století
• Středověk 13.-15. století
• Raný novověk
• Novověk do 1918
• Novověk po 1918

Mapa zemí Koruny české, La Boheme, vydaná v Amsterodamu u Covense a Mortiera po roce 1721. Hranice jsou vyznačené jen schematicky. Mapa zachycuje stav před rokem 1635, kdy byly součástí zemí Koruny české obě Lužice, Horní a Dolní, a zároveň před rokem 1742, než byla ve slezských válkách ztracena větší část Slezska s Kladskem. Mapová sbírka, Historický ústav AV ČR. Prohlédnout mapu