Hranice a území
V historické kartografii a historické geografii jsou území a hranice států a zemí jedním ze základních témat. Historické mapy a atlasy zachycují hranice a hraničení také v souvislosti s tematikou vývoje regionů a regionálních identit. Ve společnosti docházelo a stále dochází ke střetům mezi jednotlivými komunitami, nepřetržitě nové hranice vznikají, aby po čase opět zanikly nebo se proměnily. Hranice provázejí člověka od jeho prvních krůčků na planetě Zemi. Historické a současné hranice pokrývají v myšlených vrstvách celý zemský povrch. Jsou skutečné, myšlené, ale všudypřítomné; nalézají se v prostoru, v dokumentech, mapách a vyobrazeních i v lidské mysli. Tvoří mantinely, jimiž se společnost vymezovala a vymezuje na základě různých idejí, ideologií a zájmových či ovládaných krajin. Po staletí člověk modeloval velikost a tvář „svého“ prostoru, boj o přežití vystřídala touha proniknout do neznámých krajin, osvojit si je, osídlit a kultivovat při jejich maximálním exploatování. Pokud uspěl, ohraničil území, která ovládl, hranicemi skutečnými i mentálními. Odkud až kam? Zněla obvyklá otázka, kterou si lidé kladli v místě svých obydlí, ale i ve vzdálenějším prostoru, jenž dobře znali či teprve poznávali. Odkud až kam se rozkládá kraj, jak ho vnímal bájný praotec Čech? Odsud až tam, odpovídali jeho potomci, rozhodnutí na nová území proniknout, vlastnit je a využít. Hranice byly a jsou nedílnou součástí života společnosti. Pohled na jejich prolínání a překrývání napříč staletími otevírá filozofické úvahy o trvalosti lidských zájmů, cílů a tužeb, o míře oprávněnosti záboru cizích území, o relativitě pojmů „trvalý“ a „stabilní“, „definitivní“ či „navždy“, zejména v souvislosti s ideologiemi totalit. Je však zřejmé, že hranice znamenaly a stále znamenají respektovanou, společensky výraznou civilizační, historickou i geografickou hodnotu, spjatou i s vědomím ochrany a bezpečností hraničeného území.
Semotanová, E.: Historická geografie českých zemí. Praha 2002, 2006; Semotanová, E. (ed.): Hranice v krajinách. Praha 2020.
Hranice a regiony
Prostorový dosah moci jednotlivých společenství a jimi ovládaných území, regionů, byl vždy omezen hranicemi. Ty jsou výraznou civilizační, historickou i geografickou proměnnou. Regiony různých řádů a velikostí a s nimi i jejich hranice se v prostoru a čase vyvíjejí a mění. Jejich vymezení ovlivňují aktuální geografické podmínky, ale především zájmy skupin obyvatelstva se společnými mocenskými, strategickými národními, hospodářskými, kulturními a jinými, často velmi specifickými pohnutkami. Tematika územního a územně správního vývoje je proto nesmírné obsáhlá.
Hlavními mezníky územního a územně správního vývoje českých zemí jsou přelomové etapy české a československé státnosti a s nimi související zásadní proměny územního rozsahu a hranic. Patří k nim především počátky českého státu v 9. a 10. století, český stát za posledních Přemyslovců a za Karla IV., začlenění českých zemí do habsburské monarchie v roce 1526 a rozpad této monarchie (již jako Rakousko-Uherska) v roce 1918. Dočasný zánik naší státnosti v letech 1938-1945 i druhý nástup totality v roce 1948, snaha o reformu v roce 1968 a zejména návrat demokracie po roce 1989 jsou spojeny se změnami územních a společenských kontextů, které vyvolaly změny v územně správním uspořádání. Celkem tak jen v období moderní správy po roce 1848 proběhlo na území dnešního Česka 9 zásadních reforem územní správy. Měnící se regiony a hranice se staly i součástí regionální identity, často i jako regiony historické paměti, které se reprodukují jako součást našeho kulturního dědictví.
Semotanová, E.: Mapy Čech, Moravy a Slezska v zrcadle staletí. Praha 2001, 2006.; Dobeš, J.: Dějiny správy v českých zemích: od počátku po současnost. Praha 2005.; Semotanová, E. ‒ Cajthaml, J. a kol.: Akademický atlas českých dějin. Praha 2014, 2. akt. vydání 2016.; Hledíková, Z. – Janák, J. – Dobeš, J.: Dějiny správy v českých zemích: od počátků státu po současnost. Praha 2005
Český stát a Evropa ve 20. století
Poloha českých zemí ve střední Evropě předurčovala do jisté míry následné geopolitické procesy. Přesto byly mnohdy české země významnou křižovatkou politických zájmů a střetů. Rozpad Rakousko-Uherska a vznik nástupnických států na sklonku první světové války znamenal především pro Československo, Polsko a Maďarsko naplnění jejich úsilí o získání státní samostatnosti. Zároveň však poválečné uspořádání světa i Evropy v sobě skrývalo mnohá rizika, která vyvrcholila dalším válečným konfliktem (1939 ‒ 1945) a rozdělením světadílu po roce 1945 a znovu na konci osmdesátých let 20. století na nové zájmové politické zóny. Střední Evropa vždy byla a je prostorem, kde se střetával Západ s Východem a kde bylo cílem evropských i mimoevropských struktur začlenit některé země střední Evropy do svých mocenských bloků. Geopolitický aspekt v různé intenzitě formoval a formuje vzájemné vztahy mezi evropskými státy a zeměmi, kdy jsou české země stále citlivým jazýčkem na vahách mezinárodní stability.
Semotanová, E.: Historická geografie českých zemí. Praha 2002, 2006
Obyvatelstvo
Tento oddíl umožňuje sledovat vývoj a proměny obyvatelstva českých zemí od středověku až do počátku 21. století z několika úhlů pohledu. Zabývá se otázkou demografickou a národnostní, sleduje významné migrační procesy, české stopy v zahraničí, ale také vývoj vzdělávacího systému a výsledky parlamentních voleb v průběhu 20. století. Všechny tyto nastíněné procesy spolu souvisely, vzájemně se prolínaly a měly zásadní vliv na formování české společnosti a tvoří důležité dílky mozaiky naší současné národní identity.
České země se vyznačovaly dlouhodobým soužitím Čechů a Němců, ale také Židů, trvajícím již od středověku. Zejména od 19. století se národnostní otázka stala klíčovou a zásadně ovlivňovala dění ve společnosti, aby ve 20. století vyústila do tragických rozměrů v období druhé světové války a následném nuceném odsunu obyvatelstva německé národnosti z Československa.
Z hlediska migračních procesů je pozornost věnována nejvýraznějším migračním vlnám, ať už nuceným nebo dobrovolným, které byly motivovány nábožensky, politicky, ale i sociálně-ekonomicky. Připomeňme si např. nekatolický exil v pobělohorském období, útěky Židů před nacistickou perzekucí nebo emigraci československého obyvatelstva po okupaci v roce 1968...
V průběhu 19. a 20. století opustilo mnoho obyvatel s vidinou lepší budoucnosti dobrovolně české země a hledalo své štěstí v různých koutech světa. Jejich stopy jsou ve světě v mnoha případech dodnes patrné a tvoří svébytné „české ostrůvky“ hrdě reprezentující české kořeny, kulturu a tradice. Svou stopu na různých místech naší planety zanechali ale také čeští cestovatelé, vědci, lékaři, umělci, vojáci nebo podnikatelé. Na jejich činy upomínají nejen četné památníky, stavby a umělecká díla, v některých případech se otiskly i do geografického názvosloví.
Proces vzdělávání je sledován od konce 18. století. Pozornost je věnována postupnému rozvoji českého středního a vysokého školství a akademické sféry až do současnosti.
Výsledky parlamentních voleb nastiňují vývoj politického systému v Československu a České republice a proměny politických preferencí obyvatelstva v průběhu 20. století. Vybízí k zamyšlení, jak se občané zhostili role aktivního spolutvůrce politického dění, jak byli ovlivňováni nejrůznějšími politickými ideologiemi, ale rovněž například nad tím, jak se zvládli adaptovat na návrat demokratického systému po čtyřicetiletém období komunismu, kdy volby byly pouze formálním aktem…
Maur, E. a kol.: Dějiny obyvatelstva českých zemí. 2. vyd. Praha 1998; Semotanová, E. ‒ Cajthaml, J. a kol.: Akademický atlas českých dějin. Praha 2014, 2. akt. vydání 2016.; Semotanová, E. Zudová-Lešková, Z. ‒ Močičková, J. Cajthaml, J. ‒ Seemann, P. ‒ Bláha J. D. a kol.: Český historický atlas. Kapitoly z dějin 20. století. Praha 2019.
Víra a náboženství
Náboženství je vedle jazyka vnímáno jako jeden z klíčových prvků kulturní různorodosti světa. Bývá definováno výrazem životní zkušenosti a s ní spojeným chováním a jednáním, které jsou založeny na víře v existenci boha či bohů, symbolů něčeho transcendentního. Náboženství silně ovlivňuje světonázorový systém, hodnotový žebříček lidí i politický, demografický a socioekonomický vývoj regionů. Právě proto sehrálo v historii lidstva a národů poněkud rozporuplnou úlohu, když stálo u zrodu řady střetů a konfliktů. Žádné náboženství totiž neexistuje v izolaci od ostatních. Nicméně všechna náboženství obsahují potenciál jak k legitimizaci násilí, tak pro mírové soužití.
Evropský prostor a v rámci něj české země se prakticky od antiky staly díky své geopolitické poloze a kulturní rozmanitosti prostorem setkávání a fragmentarizace náboženských a ideových postojů. To vedlo ke vzniku celé řady reformních církevních hnutí a k působení menšinových náboženských směrů, jak dokládají mapy v části věnované vývoji náboženského vyznání.
České země jsou tradičně spjaty s působením a dominancí římskokatolické církve, proto je předmětem zájmu části zaměřené na církevní správu právě její vývoj. Navíc se v proměnách této církevní správy odráží i vývoj sídelní struktury a významu jednotlivých regionálních středisek kultury.
Součástí všech světových náboženství je pak putování na posvátná místa jednak jako doklad propojení času, prostoru a víry, jednak jako součást žité kulturní tradice. Některá z těchto míst jsou však hojněji vyhledávána, a zasloužila si tak označení „poutní“. Nelze ovšem ani opomenout jejich významnou roli v kulturní krajině, v níž se často právě sakrální objekty stávají svědky života komunity, a to i čase, kdy už původní sídlo zaniklo. Mapy v poslední podkapitole jsou proto věnovány právě poutním místům.
Boháč, Z.: Atlas církevních dějin českých zemí 1918–1999. Kostelní Vydří 1999; Bowker, J. (ed.): The Oxford dictionary of world religions. Oxford 1999; Lane, T.: Dějiny křesťanského myšlení. Praha 1999; Lužný, D.: Posvátná země – místo náboženského soužití nebo konfliktů?, Geografické rozhledy 29, č. 3, 2020, s. 16–19; Schulze Wessel, M. – Zückert, M. (eds.): Handbuch der Religions- und Kirchengeschichte der böhmischen Länder und Tschechiens im 20. Jahrhundert. München 2009; Suchánek, D. – Drška, V.: Církevní dějiny. Antika a středověk. Praha 2013; Suchánek, D. – Drška, V.: Církevní dějiny. Novověk. Praha 2018.
Historické mezníky, etapy a činy
Dlouhé 19. století přineslo posun od poddanství k občanství, od absolutismu ke konstitucionalismu, od agrární společnosti k industriální, vznikly nové civilizační trendy. Do historických milníků jsou tradičně zařazovány především vojenské a politické dějiny. Revoluční léta 1848/1849 tvořila výrazný přelom politického, hospodářského a sociálního vývoje českých zemí, habsburské monarchie i celé Evropy.
Moderní dějiny 20. století byly epochou ve stínu obou světových válek, které ji významně poznamenaly. Rozpad Rakouska-Uherska v roce 1918 měl za následek vznik nových nástupnických států, včetně Československé republiky. Nacistická agrese proti Československu na sklonku třicátých let vyústila ve druhou světovou válku. Přinesla českým zemím nacistickou perzekuci a odboj proti ní. Po porážce Německa 1945 došlo k znovuobnovení československé samostatnosti a potrestání válečných zločinů. Agresivní nástup komunistů k moci však způsobil další zlom v podobě komunistického převratu v únoru 1948, jenž na více než 40 let pohřbil československou parlamentní demokracii. Uvolnění ve společnosti koncem 60. let bylo zastaveno intervencí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a nástupem normalizace. Vzrůst odporu proti komunistickému režimu pak vyvrcholil Sametovou revolucí 1989 a návratem demokratického systému.
Dejmek, J. a kol.: Československo. Dějiny státu, Praha 2018;
Gebhart, J., Kuklík, J.: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. XVa., XVb., Praha 2005, 2006;
Kárník, Z.: České země v éře První republiky, díl I-III, Praha 2017-2018;
Semotanová, E. ‒ Cajthaml, J. a kol.: Akademický atlas českých dějin. Praha 2014, 2. akt. vydání 2016;
Seemann, P. – Bláha, J., D. a kol.: Český historický atlas. Kapitoly z dějin 20. století. Praha 2019
Válečné konflikty a jejich důsledky
Vojenství a mapy tvoří významné “spojenectví“ především ve válkách, a to jak při přípravě jejich strategicky dlouhodobých cílů a celkové představě plánovaných vojenských operací, tak při použití taktických metod v každém válečném konfliktu zvlášť. Co jen zjednodušené mapové zobrazení dobývaného (ale i bráněného) terénu totiž představuje navigační pomůcky, jež upozorňují na vztahy mezi jeho objekty, což mnohdy zásadně ovlivnilo samotnou logistiku válečného konfliktu a tím i jeho konečný výsledek. Toto “spojenectví“ v průběhu 15. až 20. století prošlo jak po formální, tak obsahové stránce obrovským vývojem, jehož výsledkem je poznání, že pro válečný „souboj vůlí“, představující se jako interakce mezi dvěma nebo více vojenskými silami, jsou zvláště důležité vojenské topografické mapy různých typů a speciálního zaměření, ale též mapy specifické, tzv. atypické, jako např. planimetrické, fotomapy, fotomozaiky nebo mapové grafiky společných operací vzduch-zem a jiné. Pro pokrok vojenských map ve smyslu terminus technicus, ale rovněž pro poznání faktů a souvislostí válečných konfliktů a jejich důsledků, jako permanentních součástí lidských dějin, byly (a zůstávají) stejně důležité výsledky spolupráce historiků, geografů a kartografů (a tedy historie, historické geografie; interdisciplinární vědní disciplíny historiografie, zkoumající proměny geografického prostoru v čase; a historické kartografie; mezioborové disciplíny, zabývající se zpracováním historických jevů a procesů na mapách) především ve formě historických rekonstrukčních map, které rovněž v celku Válečné konflikty a jejich důsledky jsou výsledkem souhrnného souboru poznatků k válkám vedeným proti husitům, bitvám tzv. Třicetileté války a válkám o dědictví rakouské a bavorské na českém území. Obdobně, na základě podrobných analytických sond k složitým a též doposud nezpracovaným tématům první a druhé světové války (např. válečných zajateckých táborů) je představen komplexní pohled na složitou a válkami zatíženou epochu 20. století.
Clausewitz, C. von: On War. Princeton 1976; Heřtová, Y.: Zákopová válka. Praha 2008; Hrbek, J. – Smetana, V. a kol.: Draze zaplacená svoboda: Osvobození Československa 1944–1945. Praha 2009.; Sutor, B.: Od spravedlivé války k spravedlivému míru?, Praha 2014.; Semotanová, E. – Zudová-Lešková, Z. ‒ Močičková, J. Cajthaml, J. ‒ Seemann, P. ‒ Bláha J. D. a kol.: Český historický atlas. Kapitoly z dějin 20. století. Praha 2019
Krajina a člověk
Člověk svou činností vždy významně měnil tvář krajiny. Vliv na krajinu měla postupující urbanizace - vznik měst který započal na našem území ve 13. století byl a ve 20. století doveden do podoby rozsáhlých urbanizovaných oblastí. Zemědělská výroba, původně založená na trojhonné soustavě hospodaření se postupně od druhé poloviny 19. století přeměnila v zemědělsko-průmyslové komplexy. Podobu současné krajiny nejvíce formovala vedle socialistické industrializace právě kolektivizace zemědělství, doprovázena masivním scelováním polí a odstraňováním cenných krajinných struktur. Krajinu přetvářela i budovaná dopravní infrastruktura či hráze přehradních nádrží dodávající vodu rostoucí průmyslové výrobě, intenzivnímu zemědělství i pitnou vodu městskému obyvatelstvu. Postupující urbanizace a industrializace přelomu 19. a 20. století vyvolala v člověku potřebu navrátit se do volné krajiny, do přírody, využívat ji k rekreaci a spolu s vybudovanými kulturními statky ji chránit pro budoucí generace.
Semotanová, E. ‒ Cajthaml, J. a kol.: Akademický atlas českých dějin. Praha 2014, 2. akt. vydání 2016.; Semotanová, E. Zudová-Lešková, Z. ‒ Močičková, J. Cajthaml, J. ‒ Seemann, P. ‒ Bláha J. D. a kol.: Český historický atlas. Kapitoly z dějin 20. století. Praha 2019.
Srovnání map
Poslední kapitola umožňuje srovnávat dvě zvolená témata napříč portálem Český historický atlas mezi sebou. Tento individuální výběr může uživateli sloužit k samostatnému objevování paralel a souvislostí v dějinném vývoji českého státu.
Volbu mapy pro danou polovinu obrazovky je možno provést v rozbalovacím menu. V záložce Srovnání volné lze otevřít a porovnat libovolné mapy (s výjimkou map z kapitol 6 a 7). Vybrané mapy je v záložce Srovnání synchronizované možno prohlížet se synchronizovaným posunem obou oken i v různých měřítkách.
