Církevní správa v Čechách na přelomu 17. a 18. století

Po porážce stavovského povstání a likvidaci nekatolických konfesí musela katolická církev zajistit duchovní správu v celých Čechách. Na jejich území se nalézala pražská arcidiecéze, která zahrnovala také Kladsko a Lužici, naopak k ní nepatřilo Chebsko. Pražský arcibiskup kardinál Arnošt Vojtěch Harrach (1598–1667) byl nucen přistoupit k reorganizaci a zpřehlednění církevní správy v Čechách. Prvním krokem bylo ustavení vikariátů, které se staly středním článkem mezi arcibiskupem a jeho úřadem (konzistoří) a jednotlivými faráři. Další reformou bylo vytvoření nových biskupství – litoměřického (1655) a královéhradeckého (1664).

Kadinál Arnošt Vojtěch Harrach (1598–1667). Wikimedia Commons, dostupné zde, [cit. 26.12.2020]

Literatura

Krasl, F.: Arnošt hrabě Harrach, kardinál sv. církve římské a kníže, arcibiskup pražský. Historicko-kritické vypsání náboženských poměrů v Čechách od roku 1623–1667. Praha 1886, s. 421–434;
Podlaha, A.: Dějiny arcidiecéze pražské od konce století XVII. do počátku století XIX. Díl I. Doba arcibiskupa Jana Josefa hraběte Breunera (1694–1710). Praha 1917, s. 31–142;
Čáňová, E.: Vývoj správy pražské arcidiecéze v době násilné rekatolizace Čech (1620–1671), SAP 35, 1985, č. 2, s. 486–557;
Janák, J. – Hledíková, Z.: Dějiny správy v českých zemích do roku 1945. Praha 1989, s. 224–226;
Maur, E.: Problémy farní organizace pobělohorských Čech. In: Hledíková, Z. (ed.): Traditio et cultus. Miscellanea historica bohemica Miloslao Vlk, archiepiscopo Pragensi, ab eius collegis amicisque ad annum sexagesimum dedicata. Praha 1993, s. 163–176;
Semotanová, E. ‒ Cajthaml, J. a kol.: Akademický atlas českých dějin. Praha 2014, 2. akt. vydání 2016.

Toto dílo podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0

Církevní správa na Moravě a ve Slezsku na přelomu 17. a 18. století

V pobělohorském období vyvstala nutnost obnovy a reorganizace farní sítě na Moravě a ve Slezsku. Olomoucký biskup Karel z Lichtenštejna-Kastelkornu (1664–1695) zvýšil počet stávajících děkanátů rozdělením některých z nich na menší obvody. K roku 1677 se území diecéze dělilo na čtyři arcijáhenství (brněnské, olomoucké, opavské a znojemské), 39 děkanství a 634 far. Rozdělení obvodů velkých farností a děkanství probíhalo za biskupa kardinála Ferdinanda Julia Troyera (1745–1758). V roce 1777 bylo olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství, na části jeho území současně vzniklo brněnské biskupství. V roce 1782 byla arcijáhenství v olomoucké arcidiecézi zrušena a nahrazena arcikněžstvími. Pro území tzv. rakouského Slezska náležejícího do vratislavské diecéze byl vytvořen úřad generálního vikáře, kterému podléhaly dva komisariáty (těšínský a niský, zřízeny 1744), členící se dále na arcikněžství (děkanáty).

Olomoucký biskup Karel z Lichtenštejna-Kastelkornu (1664–1695). Wikimedia Commons, dostupné zde, [cit. 26.12.2020]

Literatura

Válka, J.: Morava reformace, renesance a baroka. In: Dějiny Moravy 2.  Brno 1996, s. 48–60, 151–166 (rekonstrukční mapa J. Oppeltové);
Válová, K.: Curia episcopalis Olomucensis v raném novověku. Olomouc 2002, s. 22–33;
Zuber, R.: Osudy moravské církve v 18. století. I. díl. Praha 1987, s. 46–48, 183–188; II. díl. Olomouc 2003;
Cekota, V.: Farní organizace na Moravě v 18. století. In: Vývoj církevní správy na Moravě (XXVII. Mikulovské sympozium 2002). Brno 2003, s. 133–139;
Kouřil, M.: Přehled dějin církevní správy na Moravě od husitství do josefínských reforem. In: Vývoj církevní správy na Moravě (XXVII. Mikulovské sympozium 2002). Brno 2003, s. 21–30;
Zlámal, B.: Příručka českých církevních dějin. V. díl. Olomouc 2008, s. 44–48, 281–284;
Semotanová, E. ‒ Cajthaml, J. a kol.: Akademický atlas českých dějin. Praha 2014, 2. akt. vydání 2016.

Toto dílo podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0

Toleranční sbory

Po vyhlášení tolerančního patentu se dosud tajní nekatolíci mohli veřejně přihlásit k augšpurskému nebo helvétskému vyznání. V oblastech s větší koncentrací se záhy snažili založit si sbory a získat své kazatele a učitele. První vlna zakládání sborů proběhla v letech 1782–1784, další sbory vznikaly do roku 1789. Některé z těchto sborů záhy opět zanikly nebo bylo jejich sídlo přemístěno. Drtivá většina z nich se však přes těžké začátky stala základem podoby obou evangelických konfesí na celé 19. století. Největší koncentrace tolerančních sborů byla v Polabí, ve východních Čechách, na Vysočině a na Valašsku.

Toleranční modlitebna v Daňkovicích. Wikimedia Commons, Ben Skála, dostupné zde, [cit. 26.12.2020].

Literatura

Evangelíci v rané toleranční době v Čechách a na Moravě 1–8. Praha 1995;
Melmuková, E.: Patent zvaný toleranční. Praha 1999;
Nešpor, Z. R.: Institucionální hranice českého tajného nekatolictví a počátků tolerančního protestantismu. In: Týž (ed.): Čeští nekatolíci v 18. století. Mezi pronásledováním a náboženskou tolerancí. Ústí nad Labem 2007, s. 84–111;
Semotanová, E. ‒ Cajthaml, J. a kol.: Akademický atlas českých dějin. Praha 2014, 2. akt. vydání 2016.

Toto dílo podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0

Církevní správa v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v roce 1715

Mapa zachycuje stav církevní správy v roce 1715, tedy krátce po reorganizaci krajské správy v Čechách (1714), a představuje pomyslný střed ve vývoji katolické církevní správy mezi zřízením litoměřické (1655) a královehradecké (1664) diecéze v Čechách a josefínskými reformami. Zejména v Čechách názorně ukazuje praxi, kdy se sídla vikariátů, a tudíž i jejich názvy měnily podle příslušné farnosti, jejíž správce byl ustanoven vikářem. Ke změnám rozsahu a vymezení vikariátů však docházelo poměrně málo a souvisely se vznikem nových farností.

Maxmilián Rudolf Schleinitz (1605–1675), první litoměřický biskup. Wikimedia Commons, dostupné zde, [cit. 26.12.2020].

Mapa františkánských klášterů v českých zemích z roku 1737. Fond Mapové sbírky HÚ AV ČR, sig. MAP A 37. Prohlédnout mapu

Literatura

Wolny, G.: Kirchliche Topographie von Mähren. I.–II. Brno 1855–1863;
Borový, K.: Dějiny diecése Pražské Praha, 1874;
Seifert, A.: Die Leitmeritzer Diözese nach ihren geschichtlichen, kirchlichen und topographischen Beziehungen, mit einer Landkarte der Diöcese. Saaz 1899;
Podlaha, A.: Posvátná místa Království českého I–VII. Praha 1907, 1908, 1909, 1910, 1911, 1912, 1913;
Hrubý, V.: Královéhradecká diecéze. Hradec Králové 1994;
Macek, J.: Biskupství litoměřické. Kostelní Vydří 2005;
Šůla, J.: Správní vývoj římskokatolické církve a jejích institucí na území stávajícího královéhradeckého okresu (ke dni 30. června 2000). In: Královéhradecko 2. Hradec Králové 2005, s. 101–171;
Semotanová, E. ‒ Cajthaml, J. a kol.: Akademický atlas českých dějin. Praha 2014, 2. akt. vydání 2016.

Toto dílo podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0

Vývoj církevní organizace v českých zemích (1777–1918)

Za vlády Marie Terezie a Josefa II. došlo především z ekonomických důvodů k zintenzivnění státního vlivu na církevní záležitosti. S tím souvisela i snaha o maximální účelnost církevní správy. V roce 1777 bylo olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství a současně vzniklo biskupství v Brně. V roce 1785 bylo založeno biskupství v Českých Budějovicích a zároveň byla územně rozšířena již stávající biskupství v Litoměřicích a Hradci Králové. Roku 1808 se stalo součástí pražské arcidiecéze Chebsko. Úvahy o založení nových diecézí v druhé polovině 19. století byly motivovány především nacionálními důvody, z tohoto důvodu nenašly podporu u papeže. Podoba církevní organizace českých zemí se tak až do zániku habsburské monarchie nezměnila.

Církevní mapa Království českého Františka Kristiána Plodka z roku 1888 (měřítko 1 : 200 000), která poskytuje celkový přehled o české církevní provincii. Mapová sbírka HÚ AV ČR. Prohlédnout mapu

Mapa Královéhradecké diecéze s vedutami měst v regionu Antonína Jana Venuta z roku 1790 (měřítko cca 1 : 200 000). Jedna z mála dochovaných map církevně správních celků, která ovšem zachycuje až stav po reformách Josefa II. Mapová sbírka HÚ AV ČR. Prohlédnout mapu

Církevní mapa arcibiskupství Pražského Františka Kristiána Plodka z roku 1891 (měřítko 1 : 200 000), v níž je možné díky podrobnému zakreslení vikariátů srovnávat jejich hranice s hranicemi tehdejších hejtmanství, soudních okresů apod. Mapová sbírka HÚ AV ČR. Prohlédnout mapu

Literatura

Boháč, Z.: Vývoj diecézní organizace českých zemí. In: Hledíková, Z. (ed.): Traditio et cultus. Miscellanea historica Bohemica Miloslao Vlk archiepiscopo Pragensi ab eius collegis amicisque ad annum sexagesimum dedicata. Praha 1993, s. 21–35;
Boháč, Z.: Mapy k územnímu vývoji české a moravské církevní provincie. Historická geografie 28, 1995, s. 183–191;
Boháč, Z.: Atlas církevních dějin českých zemí 1918–1999. Kostelní Vydří 1999;
Huber, K. A.: Bistumplane für Böhmen im 19. und 20. Jahrhundert. In: Bahlcke, J. – Grulich, R. (eds.): Kurt Augustinus Huber. Katholische Kirche und Kultur in Böhmen. Ausgewählte Abhandlungen. Münster 2005, s. 163–224;
Semotanová, E. ‒ Cajthaml, J. a kol.: Akademický atlas českých dějin. Praha 2014, 2. akt. vydání 2016.

Toto dílo podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0

Literatura

Toto dílo podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0