První manufaktury v českých zemích koncem 17. a počátkem 18. století
První manufaktury vznikaly v českých zemích koncem 17. a počátkem 18. století; 1697 v Oseku punčochárna (později výrobna vlněných látek), 1703 ve Slavkově u Brna a 1715 v Horním Litvínově soukenická manufaktura, 1724 v Praze hedvábnická manufaktura. Manufakturním způsobem pracovaly již dříve železárny, mincovny, některé dílny na výrobu vlny a sklárny. K hlavním sklářským oblastem českých zemí patřily jihovýchodní Čechy, Šumava a Český les, Lužické hory, Jizerské hory a Krkonoše, Posázaví a Českomoravská vrchovina, zčásti i Hořovicko a Rožmitálsko. Moravské sklárny se nalézaly na Jihlavsku, Žďársku, na severu Olomoucka a při moravskoslezské hranici.
Sklárna Stříbrné Hutě v Novohradských horách, in: Ottovy Čechy VI. (1890). Fond Knihovny HÚ AV ČR.
Sklárna v Jiříkově Údolí u Nových Hradů, in: Ottovy Čechy VI. (1890). Fond Knihovny HÚ AV ČR.
Literatura
Klíma, A.: Manufakturní období v Čechách. Praha 1955;
Drahotová, O. a kol.: Historie sklářské výroby v českých zemích, I. díl. Praha 2005;
Semotanová, E. ‒ Cajthaml, J. a kol.: Akademický atlas českých dějin. Praha 2014, 2. akt. vydání 2016.
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0
Významné manufaktury v českých zemích ve druhé polovině 18. století
V průběhu 18. století se počet manufaktur v českých zemích zvyšoval, hlavním odvětvím manufakturního podnikání se stala textilní výroba: vlnařství (soukenictví), lnářství (plátenictví), bavlnářství a potiskování bavlněných látek, kartounů, napojená zejména v severních pohraničních oblastech na domácké výrobce. V bavlnářství se od konce 18. století začaly zavádět první pracovní stroje, nejvýznamnějším textilním centrem se stalo Brno. Počet sklářských hutí vzrostl na sedm desítek. České sklo splňovalo dobové požadavky na luxusní stolování a bylo úspěšně vyváženo do evropských zemí i do zámoří.
Sklárna Stříbrné Hutě v Novohradských horách, in: Ottovy Čechy VI. (1890). Fond Knihovny HÚ AV ČR.
Sklárna v Jiříkově Údolí u Nových Hradů, in: Ottovy Čechy VI. (1890). Fond Knihovny HÚ AV ČR.
Literatura
Klíma, A.: Manufakturní období v Čechách. Praha 1955;
Drahotová, O. a kol.: Historie sklářské výroby v českých zemích, I. díl. Praha 2005;
Semotanová, E. ‒ Cajthaml, J. a kol.: Akademický atlas českých dějin. Praha 2014, 2. akt. vydání 2016.
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0
Průmysl v českých zemích v první polovině 19. století
Mapa zachycuje přerod od rozvinuté manufakturní k průmyslové výrobě založené na několika hlavních oborech zpočátku se orientujících především na vývoz (sklárny, textilní výroba – plátenictví a soukenictví, železářství). K nim se postupně od dvacátých let 19. století připojují další odvětví jako potravinářství, které často bylo reakcí na předchozí blokádu zboží v období napoleonských válek, cukrovarnictví či bavlnářství a o něco později také strojírenství spojené s výstavbou železnic a další infrastruktury. Z hlediska geografického rozmístění pak s postupným rozšířením parního stroje docházelo k přesunu průmyslu z horských a podhorských oblastí do rozvíjejících se městských aglomerací (Praha, Brno, Plzeň). V počátcích brzdil rozvoj i nedostatek kapitálu a docházelo tak k zakládání spořitelen a dalších finančních institucí.
Harrachova sklárna v Novém Světě, polovina 19. století. Anschiringer, A.: Album der Industrie des Reichenberger Handelskammer- Bezirks, Reichenberg 1858, reprint Praha 1981. Fond Knihovny HÚ AV ČR.
Dřevaři v údolí Otavy na vyobrazení Karla Liebschera kolem roku 1887. Im Wottawathale, in: Bernau, F.: Der Böhmerwald, Prag 1887, s. 97. Fond příruční knihovny Historické geografie, HÚ AV ČR.
Literatura
Purš, J.: Průmyslová revoluce v českých zemích. Praha 1960;
Klíma, A.: Economy, Industry and Society in Bohemia in the 17.–19. Centuries. Praha 1991;
Půlpán, K.: Nástin českých a československých hospodářských dějin do r. 1990. 1. díl. Praha 1993;
Štaif, J.: Obezřetná elita. Česká společnost mezi tradicí a revolucí 1830–1851. Praha 2005;
Jakubec, I. – Jindra, Z. (eds.): Dějiny hospodářství českých zemí od počátku industrializace do konce habsburské monarchie. Praha 2006
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0
Obraz průmyslu ve třicátých letech 20. století
Po vzniku Československa navázal hospodářský, především průmyslový vývoj na stav před rokem 1918 s orientací na vývoz, mezi hlavní průmyslová odvětví patřilo těžké strojírenství a specializované obory jako výroba skla, bižuterie, obuvi, textilu, zbraní nebo piva. Rozvíjely se nové obory, např. chemie, elektrotechnika nebo letecký průmysl, byla téměř dokončena elektrifikace a automobilizace průmyslu. Moderní postupy výroby zaváděla řada podnikatelů, z nichž nejprogresivnější byl především Tomáš Baťa ve Zlíně. Velká hospodářská krize v letech 1930–1933, která v některých oborech lehkého průmyslu doznívala až do roku 1938, hospodářství těžce poškodila. Pozdější válečná konjunktura se týkala především těžkého průmyslu, a to za cenu drancování přírodních zdrojů i pracovních sil.
Tatra 97, jedno z prvních sériově vyráběných aerodynamických aut na světě v automobilce Tatra v Kopřivnici. Foto Tomáš Burda, 2020.
Literatura
Purš, J. a kol.: Atlas československých dějin. Praha 1965;
Průcha, V. a kol.: Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918–1992, 1. díl, období 1918–1945. Brno 2004;
Semotanová, E. a kol.: Česko. Ottův historický atlas. Praha 2007;
Průcha, V. a kol.: Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918–1992, 2. díl, období 1945–1992. Brno 2009;
Semotanová, E. – Cajthaml, J. a kol.: Akademický atlas českých dějin. Academia, Praha 2014, 2. akt. vydání 2016.
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0
Obraz průmyslu v šedesátých letech 20. století
Po roce 1945 a zejména 1948 došlo ke znárodnění veškerého průmyslu a začala jednostranná orientace na těžký průmysl a materiálově náročná odvětví. Plánovaná ekonomika přitom nebyla schopná zachytit nové trendy světového hospodářského vývoje, a to i v oborech, ve kterých patřilo dříve Československo k předním zemím – v elektrotechnice, výrobě automobilů, elektronice, ale i v dalších odvětvích. Velkou slabinou byla surovinová a materiální závislost na Sovětském svazu a zapojení do ekonomiky zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci, což znamenalo nejen orientaci na východní trhy, ale i předání některých výrob do jiných socialistických států. Došlo k silné industrializaci především Slovenska, ale i některých periferních částí českých zemí, většinou však s nevhodnou odvětvovou skladbou. Jen krátké trvání měly reformní snahy skupiny ekonomů v čele s Otou Šikem, které byly násilně ukončeny okupací v srpnu 1968.
Industrializovaná oblast Dolních Vítkovic v Ostravě. Foto Tomáš Burda, 2020.
Literatura
Purš, J. a kol.: Atlas československých dějin. Praha 1965;
Průcha, V. a kol.: Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918–1992, 1. díl, období 1918–1945. Brno 2004;
Semotanová, E. a kol.: Česko. Ottův historický atlas. Praha 2007;
Průcha, V. a kol.: Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918–1992, 2. díl, období 1945–1992. Brno 2009;
Semotanová, E. – Cajthaml, J. a kol.: Akademický atlas českých dějin. Academia, Praha 2014, 2. akt. vydání 2016.
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0
