Základní demografický vývoj do roku 1800
Populační vývoj obyvatelstva českých zemí ve středověku a raném novověku byl obdobný jako u jiných soudobých evropských populací. Vyznačoval se tzv. přirozenou reprodukcí, tj. vysokou úrovní porodnosti, ale i úmrtnosti. Zatímco v úmrtnosti docházelo k výkyvům, úroveň porodnosti byla v podstatě velmi stabilní. Ženám se za život rodilo v průměru čtyři až pět dětí, většinou v manželství (mimo manželství se rodila jen velmi malá část dětí, teprve ke konci 18. století počet nemanželských dětí vzrostl na 5 %). Většina dospělé populace žila alespoň část života v manželství, mimo ně zůstávali jen katoličtí duchovní a lidé, kteří z různých důvodů do manželství vstoupit nemohli. Předpokládá se, že v této době byl vzhledem k významu rodiny pro člověka jiný než duchovní či mnišský celibát spíše nechtěný. Po tridentském koncilu se zpřísnily podmínky k uzavření sňatku a manželské právo bylo podřízeno církvi; rozvod manželství katolická církev neuznávala. Úroveň úmrtnosti byla závislá na vnějších vlivech a mohla výrazně stoupat (např. v důsledku neúrody, šířením epidemií, za válečných konfliktů). Lidé se v průměru dožívali 25–27 let, pokud však děti přežily dětský věk, měly naději dožít se přibližně 52–55 let. Během prvního roku života umírala přibližně pětina novorozenců, další čtvrtina zemřela v následujících deseti letech života. Vzhledem k fyziologickým rozdílům mezi pohlavími byla obvyklá nadúmrtnost chlapců v prvních letech života, dívky a mladé ženy zase umíraly častěji ve věku 15–34 let a stáří se dožilo méně žen než mužů. Za příznivých okolností mohl počet obyvatel poměrně rychle vzrůstat, za nepříznivých naopak výrazně klesat. Typické byly značné regionální rozdíly i na poměrně krátké vzdálenosti, neboť např. epidemie či válečné konflikty mohly zasáhnout jen některé lokality či oblasti a jiné ušetřit.
Populační vývoj byl v této době významně ovlivňován rovněž společenským vývojem (politické krize, válečné konflikty) a rozvojem hospodářským, zejména technologickým pokrokem v zemědělství, který umožňoval rozšiřovat obdělávanou půdu a zvyšovat produkci. Třetím faktorem byly klimatické změny: až do 13. století se podnebí v Evropě mírně oteplovalo. Právě tato okolnost umožnila posun osídlení českých zemí ze starého sídelního území (nepřetržitě osídleného již od neolitu) do vyšších nadmořských výšek. Koncem 12. století dosáhlo souvislé osídlení nadmořské výšky 500–600 metrů, takže byla osídlena již více než polovina území. Tato kolonizace, nejprve z vnitřních zdrojů, byla v Čechách vzhledem k jejich orografickým poměrům významnější než na Moravě, kde zaujímaly rozsáhlejší podíl úrodné nížiny. Počet obyvatel českých zemí v této době poprvé přesáhl jeden milion. Následující 13.–14. století bylo obdobím rychlého populačního růstu, k němuž přispěli i němečtí kolonisté, mířící jednak do měst, jednak do výše položených partií pohraničních hor a Českomoravské vrchoviny. Pro přelom 14. a 15. století se odhaduje, že na dnešním území českých zemí žily asi tři miliony obyvatel. Již během 14. století se však populační růst zastavil a posléze změnil v regres. Důvodem byly, stejně jako v řadě dalších evropských zemí, klimatické změny (postupné ochlazování), vyčerpání možností feudálního hospodářství, změna epidemiologické situace (v roce 1347 byl do Evropy opětovně zavlečen černý mor, Pasteurella pestis) a také politická a náboženská destabilizace, v jejímž důsledku propukla řada válečných konfliktů. Pro české země byly z hlediska populačního vývoje klíčové epidemie moru v roce 1380 a husitské války (1419–1434), za nichž byly zřejmě nejvíce postiženy střední a jižní Čechy. Teprve s uklidněním mezinárodní situace se na konci 15. století zlepšily také podmínky pro život obyvatel a jejich počet se začal zvyšovat. Na počátku 16. století dosáhl asi 1,7 milionu a díky relativně příznivé situaci se zvyšoval i nadále. Na konci 16. století však v důsledku četnějších epidemií došlo spíše k populačnímu regresu, který se prohloubil v první polovině 17. století, když se ke zhoršené epidemiologické situaci připojila dlouholetá válka, během níž došlo i k celkovému zhroucení hospodářství. V době třicetileté války postihly české země tři epidemie moru (1624–1626, 1631, 1648–1649) a též i další epidemie dysenterie či tyfu, které průběžně roznášely i vojenské sbory. Nejvíce byly zasaženy úrodné oblasti středních Čech a střední a jižní Moravy, kde byly také ztráty na obyvatelstvu nejvyšší, místy mohly dosahovat i 40–50 %. Celkové ztráty na obyvatelstvu se odhadují na 30 %.
Po ukončení války se však podařilo ztráty relativně rychle nahradit, neboť se zvýšila úroveň sňatečnosti i porodnosti a i hladina úmrtnosti byla příznivá; její hodnota se zvyšovala pouze během posledních dvou epidemií moru na našem území (1680 a 1713–1715), za válek v polovině 18. století (1740–1741, 1757–1763) a v důsledku velké neúrody v letech 1771–1772. Tehdy v důsledku podvýživy zahynulo jen v Čechách asi 250 000 osob (asi desetina obyvatelstva); na Moravě byly ztráty mírnější. Na přelomu 17. a 18. století žilo na území českých zemí asi 2,5 milionu obyvatel a další milion přibyl během pouhých padesáti let, pokles počtu obyvatel v roce 1772 byl překonán během patnácti let, takže k roku 1800 se počet obyvatel zvýšil na 4,8 milionu.
| rok | obyvatel v tis. | osob na km2 |
|---|---|---|
| 1000 | 630 | |
| 1050 | 680 | 8,7 |
| 1200 | 1 235 | 15,8 |
| 1400 | 2 800–3 270 | 35,9–41,9 |
| 1529 | 1 675 | 21,2 |
| 1600 | 2 100 | 26,6 |
| 1650 | 1 650 | 20,9 |
| 1700 | 2 573 | 32,6 |
| 1750 | 3 500 | 44,4 |
Literatura
Boháč, Z.: Postup osídlení a demografický vývoj českých zemí do 15. století. Historická demografie 12, 1987, s. 59–87;
Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha 1995.
Základní demografický vývoj do roku 1800
Populační vývoj obyvatelstva českých zemí ve středověku a raném novověku byl obdobný jako u jiných soudobých evropských populací. Vyznačoval se tzv. přirozenou reprodukcí, tj. vysokou úrovní porodnosti, ale i úmrtnosti. Zatímco v úmrtnosti docházelo k výkyvům, úroveň porodnosti byla v podstatě velmi stabilní. Ženám se za život rodilo v průměru čtyři až pět dětí, většinou v manželství (mimo manželství se rodila jen velmi malá část dětí, teprve ke konci 18. století počet nemanželských dětí vzrostl na 5 %). Většina dospělé populace žila alespoň část života v manželství, mimo ně zůstávali jen katoličtí duchovní a lidé, kteří z různých důvodů do manželství vstoupit nemohli. Předpokládá se, že v této době byl vzhledem k významu rodiny pro člověka jiný než duchovní či mnišský celibát spíše nechtěný. Po tridentském koncilu se zpřísnily podmínky k uzavření sňatku a manželské právo bylo podřízeno církvi; rozvod manželství katolická církev neuznávala. Úroveň úmrtnosti byla závislá na vnějších vlivech a mohla výrazně stoupat (např. v důsledku neúrody, šířením epidemií, za válečných konfliktů). Lidé se v průměru dožívali 25–27 let, pokud však děti přežily dětský věk, měly naději dožít se přibližně 52–55 let. Během prvního roku života umírala přibližně pětina novorozenců, další čtvrtina zemřela v následujících deseti letech života. Vzhledem k fyziologickým rozdílům mezi pohlavími byla obvyklá nadúmrtnost chlapců v prvních letech života, dívky a mladé ženy zase umíraly častěji ve věku 15–34 let a stáří se dožilo méně žen než mužů. Za příznivých okolností mohl počet obyvatel poměrně rychle vzrůstat, za nepříznivých naopak výrazně klesat. Typické byly značné regionální rozdíly i na poměrně krátké vzdálenosti, neboť např. epidemie či válečné konflikty mohly zasáhnout jen některé lokality či oblasti a jiné ušetřit.
Populační vývoj byl v této době významně ovlivňován rovněž společenským vývojem (politické krize, válečné konflikty) a rozvojem hospodářským, zejména technologickým pokrokem v zemědělství, který umožňoval rozšiřovat obdělávanou půdu a zvyšovat produkci. Třetím faktorem byly klimatické změny: až do 13. století se podnebí v Evropě mírně oteplovalo. Právě tato okolnost umožnila posun osídlení českých zemí ze starého sídelního území (nepřetržitě osídleného již od neolitu) do vyšších nadmořských výšek. Koncem 12. století dosáhlo souvislé osídlení nadmořské výšky 500–600 metrů, takže byla osídlena již více než polovina území. Tato kolonizace, nejprve z vnitřních zdrojů, byla v Čechách vzhledem k jejich orografickým poměrům významnější než na Moravě, kde zaujímaly rozsáhlejší podíl úrodné nížiny. Počet obyvatel českých zemí v této době poprvé přesáhl jeden milion. Následující 13.–14. století bylo obdobím rychlého populačního růstu, k němuž přispěli i němečtí kolonisté, mířící jednak do měst, jednak do výše položených partií pohraničních hor a Českomoravské vrchoviny. Pro přelom 14. a 15. století se odhaduje, že na dnešním území českých zemí žily asi tři miliony obyvatel. Již během 14. století se však populační růst zastavil a posléze změnil v regres. Důvodem byly, stejně jako v řadě dalších evropských zemí, klimatické změny (postupné ochlazování), vyčerpání možností feudálního hospodářství, změna epidemiologické situace (v roce 1347 byl do Evropy opětovně zavlečen černý mor, Pasteurella pestis) a také politická a náboženská destabilizace, v jejímž důsledku propukla řada válečných konfliktů. Pro české země byly z hlediska populačního vývoje klíčové epidemie moru v roce 1380 a husitské války (1419–1434), za nichž byly zřejmě nejvíce postiženy střední a jižní Čechy. Teprve s uklidněním mezinárodní situace se na konci 15. století zlepšily také podmínky pro život obyvatel a jejich počet se začal zvyšovat. Na počátku 16. století dosáhl asi 1,7 milionu a díky relativně příznivé situaci se zvyšoval i nadále. Na konci 16. století však v důsledku četnějších epidemií došlo spíše k populačnímu regresu, který se prohloubil v první polovině 17. století, když se ke zhoršené epidemiologické situaci připojila dlouholetá válka, během níž došlo i k celkovému zhroucení hospodářství. V době třicetileté války postihly české země tři epidemie moru (1624–1626, 1631, 1648–1649) a též i další epidemie dysenterie či tyfu, které průběžně roznášely i vojenské sbory. Nejvíce byly zasaženy úrodné oblasti středních Čech a střední a jižní Moravy, kde byly také ztráty na obyvatelstvu nejvyšší, místy mohly dosahovat i 40–50 %. Celkové ztráty na obyvatelstvu se odhadují na 30 %.
Po ukončení války se však podařilo ztráty relativně rychle nahradit, neboť se zvýšila úroveň sňatečnosti i porodnosti a i hladina úmrtnosti byla příznivá; její hodnota se zvyšovala pouze během posledních dvou epidemií moru na našem území (1680 a 1713–1715), za válek v polovině 18. století (1740–1741, 1757–1763) a v důsledku velké neúrody v letech 1771–1772. Tehdy v důsledku podvýživy zahynulo jen v Čechách asi 250 000 osob (asi desetina obyvatelstva); na Moravě byly ztráty mírnější. Na přelomu 17. a 18. století žilo na území českých zemí asi 2,5 milionu obyvatel a další milion přibyl během pouhých padesáti let, pokles počtu obyvatel v roce 1772 byl překonán během patnácti let, takže k roku 1800 se počet obyvatel zvýšil na 4,8 milionu.
| rok | obyvatel v tis. | osob na km2 |
|---|---|---|
| 1000 | 630 | |
| 1050 | 680 | 8,7 |
| 1200 | 1 235 | 15,8 |
| 1400 | 2 800–3 270 | 35,9–41,9 |
| 1529 | 1 675 | 21,2 |
| 1600 | 2 100 | 26,6 |
| 1650 | 1 650 | 20,9 |
| 1700 | 2 573 | 32,6 |
| 1750 | 3 500 | 44,4 |
Literatura
Boháč, Z.: Postup osídlení a demografický vývoj českých zemí do 15. století. Historická demografie 12, 1987, s. 59–87;
Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha 1995.